Kostička byl náš první Sibiřský kocourek, který se mnou a mým manželem (v té době ještě přítelem) bydlel v naší společné domácnosti a který mě poprvé uvedl do kočičího světa. Zůstane navždycky v mém srdci a já chci, aby se stal naším patronem.
Kostička se vykulil o bílých Vánocích na zahradě mých šéfů, co by dvouměsíční střapaté pokakané a hladové kotě. Nikdo ho nesháněl, a tak jsme usoudili, že ho zřejmě někdo vyhodil, co by nevhodný vánoční dárek (proto si příchod nového člena do rodiny vždy pečlivě rozmyslet, zvíře jako dárek-překvapení může sice přinést mnoho radosti, ale bez rozvážení se také snadno může stát dárkem nevhodným). Už co by kotě byl Kostík vůči domácím kočkám tak trochu terorista a rostl jako z vody. A tak se po pár měsících stěhoval k nám do bytu, kde se během deseti minut uvelebil v posteli s novým páníčkem a bylo jasno. Veterinář mě při každé návštěvě ubezpečoval, že Kostička je jistě nějaký „šlechtic“, a tak jsem se pustila do detektivního pátrání, které kupodivu bylo úspěšné a přes sourozence od Brna jsem se dopátrala k Sibiřským rodičům s PP, kteří žili v Ostravě a Krnově. Rodiče byli docela blízce příbuzní (index inbreedingu na pěti generacích 13,2% – tato hodnota vyjadřuje, že až 13,2% genů, které zvíře nese, může být zcela identických), což mi docela vrtalo hlavou a bála jsem se, aby to nevyústilo v nějaké zdravotní komplikace, s těmi jsme se nakonec opravdu museli potýkat, i když jejich původ byl trochu jiný.
Kostička byl ztělesněním všeho, co obdivuji na Sibiřských kočkách – byl velice přátelský, aktivní, kontaktní. Měl krásný huňatý stříbrný kožíšek s tygřími pruhy a zelené oči. Byl to super parťák.
Pohádkový kocourek Kostička
Kostičkovo koťátkovské bloudění o bílých Vánocích inspirovalo mého manžela k napsání dětské knihy s názvem Pohádky kocoura Kostičky. Kniha už je v současnosti vyprodaná. Hlavní dějovou linkou tohoto příběhu je hledání domova pro opuštěné kotě. Většina zvířecích hrdinů této knihy má svoje opravdické protějšky.
Před letními prázdninami 2017 vyšla další kniha s názvem Kostičkova dobrodružství v Kočkomoří. A já vám prozradím, že kocour Kostička v ní tentokrát bude zachraňovat svého kamaráda kocourka Flekáčka. V příběhu se opět objevuje spousta zvířátek a mezi nimi i kočička Bruňdička (Rozklikněte záložku Naše kočky, abyste se dozvěděli, kdo byl pro tuto postavu inspirací).
A pohádky je konec
Bohužel první varování, že všechno není v pořádku, přišlo, když mi majitelka Kostičkovy maminky napsala, že kočička zemřela ve třech letech, prý na selhání jater. Pak už mi na moje zprávy dál neodpovídala. K selhání jater velmi často dochází v důsledku otravy organismu, u venkovních koček je více pravděpodobné, že přijdou do kontaktu s něčím opravdu jedovatým (typicky s jedem na krysy, nebo můžou sníst otrávenou myš), u koček žijících jen doma záleží víc na majiteli, jestli si dokáže ohlídat, aby jeho kočka nepřišla do kontaktu s jedovatými rostlinami, drogérií, léky. Selhání jater může být také častou komplikací u koček, které trpí chronickým zánětem nebo vleklou infekcí a to byl asi případ Kostíkovy maminky. Velmi brzy jsem si na Kostíkovi všimla, že nerad žvýká a kouše, trpěl často na záněty dásní a ve třech letech se k tomu ještě přidalo onemocnění FORL (zubní resorpční léze – je to autoimunitní onemocnění, kdy se zuby samovolně od kořenů rozpadají, více zde). Záněty dásní se často vyskytují u všech koček, i těch nešlechtěných domácích. Buď jsou způsobeny infekci (která je velmi častá u venkovních neočkovaných koček) nebo jsou zřejmě dědičné. Problémy se zuby jsme nakonec vyřešili po návštěvě veterinárního zubaře specialisty, vřele doporučuji MVDr. Slabou z veterinární ordinace Arvet v Písku. Už sem se těšila, že máme všechny komplikace zdárně za sebou, když Kostička dostal záchvat a zemřel na náhlé selhání srdce, byli jsme spolu akorát sedm let. Až pozdě jsem kontaktovala další majitele Kostičkových příbuzných a ti mi potvrdili, že i jejich kočičky mají problémy se srdcem a na vině je zřejmě genetické onemocnění srdce HCM (více o HCM na goisovka.cz), které zdědil ze strany otce.
Někdo si třeba řekne, to jsou ty přešlechtěné kočky – není to pravda. Všechny výše zmiňované nemoci se přibližně podobně často vyskytují i u nešlechtěných venkovních koček (dle zkušeností mých známých, kteří se starají o kočky nebo vedou útulek, i podle vědeckých statistik) a nejsou to zase tak vzácná onemocnění – 16%, 30%,… – to nejsou malá čísla. Ale je pravda, že když v chovu partnera vybírá chovatel, měl by o těchto nemocech vědět a měl by dbát, aby pravděpodobnost výskytu nemocí u svých odchovů spíš snižoval než naopak. Díky tomu, že Sibiřské kočky jsou poměrně mladé plemeno a jejich genetická variabilita i výbava prozatím odpovídá spíš volně žijící populaci koček, od které se odvozují, je zdraví odchovů a budoucnost plemene plně v rukou chovatelů.